Nebýt mé Lily, nepřežila bych ani polovinu léčby...

Čtyřiadvacetiletá Faye Talbotová byla upoutána na lůžko na jednotce intenzivní péče. Nyní se o svůj neuvěřitelný příběh dělí se světem...

Neuvěřitelný příběh vyprávěný v první osobě

Poprvé jsem onemocněla ve 12 letech. Všechno to začalo žaludečními problémy, pak problémy s kolenem. Pak mi lékař zjistil skoliózu (zakřivení páteře). Před třemi lety mi však byl diagnostikován Ehlersův-Danlosův syndrom, onemocnění pojivové tkáně. To způsobilo gynekologické problémy, vykloubené klouby a problémy se srdcem a krevním tlakem. V důsledku toho se u mě objevily také žaludeční problémy, narušena byla peristaltika střev a lékaři mě museli krmit intravenózně. Pouze přes žíly jsem se mohla „krmit“ a udržovat si sílu. Kromě těchto neduhů mám řadu dalších onemocnění, včetně osteoporózy, skoliózy a poruch srážlivosti krve.
Takže se ukázalo, že jsem téměř celé tři roky strávil buď upoután na lůžko, nebo na invalidním vozíku. Několik měsíců jsem strávil v různých nemocnicích, třikrát jsem byl na jednotce intenzivní péče a podstoupil řadu závažných operací.

Nový přítel

Lily jsme si pořídili v roce 2004. Byla jsem několik let nemocná a prognóza nebyla dobrá, a tak jsme se rozhodli, že potřebuji kočku, která mi bude dělat společnost doma.

Navštívili jsme místní kočičí záchrannou organizaci a viděli jsme spoustu koťat, ale žádné z nich mi moc nepadlo do oka. Ani jedno se mi moc nelíbilo. Pak, při naší druhé návštěvě, tam byla březí kočka, tak nám řekli, ať se vrátíme, až porodí koťata. Vrátili jsme se, když byly koťatům tři týdny, a jakmile jsem uviděla Lily, věděla jsem, že je určena pro mě. Přišla přímo ke mně a nechala mě ji vzít, hrála si se mnou – bylo to, jako by mi dávala svolení si ji nechat.

Pamatuji si tu první noc, kdy jsme si ji přivezli domů; seděla mi na hrudi a celou noc se na mě jen dívala – vždycky si budu pamatovat, jak tu noc se mnou seděla.

Lily si na dům i na nás zvykla velmi rychle. Je to ta nejlepší společnice, o jaké jsem si mohla jen snít. Jednou jsem byla v koupelně a ona šla po okraji a já jí řekla: „Buď opatrná, Lily, nebo spadneš!“ O pět minut později, plác, spadla! Když jsem ji vytáhla ven, seběhla dolů a sedla si k ohni. Lily vypadala jako mokrá krysa! A já ji varovala, ale neposlouchala. Nevadí – z tohohle se poučí!

Nedávno jsem navštívila organizaci pro hledající „pohřešované osoby“, protože se mi ztratila moje milovaná kočka. Hodiny jsme ji nemohli najít. Táta a bratr se šli projít po městě a hledali ji, ale marně – nenašli ji. Nepřišli ke mně domů, protože mi nechtěli dělat starosti, ale naštěstí maminka slyšela zvonit zvonek na kočičím obojku a konečně jsme Lily našli. Schovávala se za skříní! Ráda se schovává v malých prostorách a často jsme ji nemohli najít, protože se zmenšila na miniaturní velikost!

Ideální noční sestra

Když byla Lily kotě, ještě jsem se dokázala přinutit vyjít po schodech. Jednoho dne, když se mé kočce ucpal katetr – spustil se alarm – Lily se velmi rozrušila a znervózněla a začala hlasitě mňoukat na mámu, aby šla nahoru. A teď, pokaždé, když se spustí alarm, Lily běží a volá na mámu! Lily je velmi chytrá a když jsem volala rodičům, skočila z postele, běžela a našla je pro mě. Nikdy jsme ji to nenaučili; naučila se to všechno sama!

Kdykoli jdu do nemocnice, vždycky se vyfotím se svou milovanou Lily. A když jsem smutná nebo zraněná, podívám se na její fotku a představím si, co asi teď dělá doma. Pomáhá mi to uklidnit se, když jsem pryč. V nemocnici se nám navzájem stýská. Když byla Lily mladší, kvůli stresu, který jsem měla, protože jsem byla dlouho v nemocnici, velmi onemocněla. Veterinář nám ​​řekl, že je to proto, že byla tak dlouho ode mě tak daleko.

Lily v noci spí vedle mě v posteli. Děláme si s ní legraci a říkáme jí „moje noční chůva“. Už jí je 10 let, je trochu starší a šedivější, takže už není tak živá jako dřív. Ale Lily mi pořád naplňuje život smíchem! Navzdory svému věku si tak vesele hraje se svými hračkami. Od té doby, co jsem si ji přivedla domů, je mou stálou společnicí. Dává mi svou lásku, aniž by za to cokoli žádala.

Opravdu si nedokážu představit život bez Lily. Mám pocit, že dokud je poblíž, vím, že všechno bude v pořádku. Lily je světlem mého života a já bych si neprožila ani polovinu toho, čím jsem si prošla.

Čtěte také:

• Jak se vyrovnat se smrtí psa: Rady psychologa
• Miniaturní bulteriér
• Feromonové obojky pro kočky: který je nejlepší, recenze